Test Volkswagen Tayron People 2.0TDI 110 kW 7DSG. Působivá porce německé technologie
Novinka ve stáji značky Volkswagen, která navazuje v modelové řadě na model Tiguan a jejíž alternativou pro fanouška značky Škoda je model Kodiaq, se nám dostala do rukou ve výbavě People. Vstupuje na velmi konkureční trh, kde kromě zavedených evropských a známých převážně značek začíná přibývat i modelů čínských. Ty se postupně, stejně jako tomu bylo v minulosti u korejských značek, zbavují nálepky nekvalitních vozů a kromě kvality provedení konkurují hlavně cenou.
Podívejme se tedy na to, co tento prostorný a na první pohled pohledný model nabízí a jaké jsou jeho šance na úspěch.
Exteriér
Příslušnost modelu ke značce Volkswagen poznáme na první pohled a to jak ve dne, tak v noci. Starají se o to světla, která vepředu i vzadu propojují světlomety úzkou linkou, která je jak vepředu tak vzadu rozdělena prosvíceným logem.
Jak už bylo řečeno, novinka doplňuje prostor v modelové řadě mezi Tiguanem a Touaregem. Od prvně řečeného je také rozeznatelná spíše znalcem obou vozů. Na první pohled zaujme robustní maska s rozměrným nasávacím otvorem chladiče a lištou, evokující tvary ochranného plechu spodku vozu, používaného při jízdě v těžkém terénu. Tam se toto auto asi moc nedostane, na pohled to působí efektně a dodává to vozu image specialisty na volný terén.
Při bočním pohledu je od již zmíněného Tiguanu jednoduše rozeznatelný díky tomu, že podběhy kol nejsou kruhové, ale mírně hranaté. Vhodně tak doplňují vytažené zadní blatníky, zvýrazňující robustnost vozu. Na model výrobce podle stupně výbavy montuje od 17´´ po 20´´ kola. Je tak na každém zájemci, zda si vybere menší ráfky s vyššími pneumatikami, vhodnými i do lehčího terénu, nebo zda chce honit vodu na velkých ráfcích s nízkoprofilovými pneumatikami.
Na zadní části vozu zaujme, zejména v noci, rozsvícená lišta se znakem Volkswagen, propojující 3D světlomety s originální grafikou, odlišnou od ostatních modelů. Tato lišta má, kromě estetické, i drobnou praktickou funkci. Svým tvarem tvoří drobný spoiler, usměrňující proudění vzduchu od zadního okna. Spodní část zádi pak dominuje masivní nárazník, do kterého zasahují rozměrné páté dveře, usnadňující nakládání do vozu.
Pokud jde o barvu karoserie, modrá Nightshade testovaného auta byla tím nejodvážnějším co v nabídce aktuálně je. Ostatní odstíny, snad kromě fialové Violet, působí smutně a ženská část osádky s nostalgií vzpomínala na časy, kdy automobilky byly ve výběru odstínů více uvolněné. Mužská část si při té příležitosti vybavila studie prokazující, že světlé a výrazné barvy jsou, ve srovnání s šedými a černými, v provoze mnohem bezpečnější.
Interiér
Vůz působí rozměrně už při pohledu zvenku. Po usednutí se ale tento dojem ještě zvětší a pohled do zpětného zrcátka na vzdálené zadní okno může v mnohém vyvolat respekt. Pocit z obrovského vnitřního prostoru pak mají cestující hlavně ve druhé řadě, kde místa pro nohy je opravdu až nadbytek. Testovaný kus byl sice pětimístný, ale vůbec nepřekvapí, že za příplatek 23 800 je možné si objednat další dvě místa ve třetí řadě. Jak se na nich sedí a kolik místa nabízí jsme neměli možnost vyzkoušet, ale nepochybuji, že děti, která tato místa většinou využívají, stísněností trpět nebudou.
U značky Volkswagen nepřekvapí materiály, použité v interiéru. Vesměs působí kvalitním dojmem, včetně imitace prošívání na přístrojové desce. Dominantou přístrojové desky je ale prostřední displej infotainmentu, který může mít majitel buď s úhlopříčkou 12,9 palce, nebo, pokud si koupí příplatkovou verzi s 15“palcovou úhlopříčkou. Struktura menu je poměrně logická, nevyžaduje velké hledání a oceňuji i samostatná tlačítka pro ovládání některých funkcí, například vypínání nežádoucích asistentů. Praktická je i lišta ovládání klimatizace. Neumožňuje sice přímé nastavování požadovaných hodnot, ale aktivace jejich nastavení je rychlá.
Informace, podstatné pro řidiče, se zobrazují na 10,25´´ panelu před volantem. Na něm dominují pro někoho archaické, pro jiného nostalgické projekce kruhových přístrojů otáčkoměru a rychloměru. Přiznám se, že u auta se spolehlivě fungující automatickou převodovkou mi otáčkoměr přijde dost zbytečný. Mnohem užitečnější je head-up displej, na který zobrazuje základní informace, jako okamžitá rychlost, jízdní omezení, případně pokyny navigace na čelní sklo. Řidič tak na samotnou přístrojovou desku nemusí za jízdy prakticky vůbec koukat.
Odlišné od jiných značek je i ovládání převodovky. Páku pod volantem najdeme sice i u jiných značek, ale například na rozdíl od Renaultů si ji nespletete s pákou ovládání stěračů. Důvod je jednoduchý – páka stěračů není na obvyklém místě vpravo. Jejich spouštění najdete pod volantem vlevo, na sdruženém ovladači světel. Tato změna vyžaduje trochu nácviku, aby si člověk osahal, kde která funkce je, ale za chvíli to už nedělá problém.
Dalším zajímavostí je kruhový ovladač na panelu mezi sedadly. Ten slouží k ovládání hlasitosti médií, který jednoduchým přepnutím ovšem umožňuje měnit jízdní režimy od Eco, přes Normal, Sport, až po individuální nastavení. To je praktické řešení, mající velký potenciál pro využití dalších funkcí.
Příjemnou drobností je možnost nastavit ambientní osvětlení podle nálady. Na výběr je 30 odstínů, což by mělo uspokojit i náročného uživatele.
O prostornosti interiéru jsem se už zmínil. Za velkorysým prostorem pro cestující ve druhé řadě následuje zavazadlový prostor, který může u sedmimístné verze skrývat pod podlahou sklopná sedadla třetí řady. Náš vůz byl pětimístný, takže nabízel možnost jak výškově nastavitelné podlážky, tak i něco, co dnes už v autě vidíme zřídka. Pod podlážkou je rezervní dojezdové kolo, což je v případě defektu obrovská výhoda, obzvlášť někde daleko od domova, v noci, dešti, což je podle Murphyho zákonů obvyklá situace, kdy k defektu dochází. Základní objem kufru je úctyhodných 885 litrů. Sklopné zadní sedačky, nabízející slušnou variabilitu sklápění 40:20:40 dovolují zvětšit tento prostor až na 2090 litrů.
Při popisu užitečných prvků vozu nemusíme skončit v kufru, ale můžeme se posunout ještě kousek dál, přesněji řečeno pod něj. Zde se může, podle výbavy, skrývat elektricky vyklopitelné tažné zařízení, umožňující táhnout brzděný přívěs o hmotnosti až 2,3 tuny. To dovoluje využít auto například při přepravě jiného vozu na podvalníku, nebo tažení i toho největšího karavanu.
Pohon
Nabídka pohonných jednotek dává šanci na uspokojení jakéhokoli zájemce. Sestává z benzínových, naftových motorů, ale i mild-hybridních a plug-in hybridních pohonů.
V našem případě jsme měli možnost vyzkoušet starý dobrý naftový dvoulitr. Jeho nastavení se může podle stupně výbavy lišit. Vůz s výbavou Elegance tak disponuje výkonem 142 kW/ 193 koní, naše výbava People nabídla výkon 110 kW/150 koní. Je to méně, ale i tak je dostatečný i pro toto dvoutunové auto.
Výhodou naftového motoru je, že poskytuje slušný výkon už v pásmu nižších otáček, takže není potřeba ho moc vytáčet a na palubě tak panuje klid a pohoda. Sedmistupňová dvouspojková převodovka si s motorem rozumí a zvládá běžný provoz bez potřeby do něho zasahovat. Nicméně, podle povahy si můžete zvolit jízdní režim, který lze podle potřeby při jízdě přepínat, a neposedné povahy mají ještě možnost změnit pádly pod volantem rozhodnutí automatu.
Pokud ale budete jezdit v mezích daných obvyklým provozem, předpisy a zatížením, můžete počítat se spotřebou kolem šesti až sedmi litrů. Náš průměr po týdenním testu dosáhl hodnoty 6,7 litru, což se od papírové hodnoty 5,4 – 7,5 litru trochu liší, ale při jízdě po okreskách jsme dosahovali i hodnot kolem 5,9 litru, takže si opravdu není na co stěžovat. S nádrží o objemu 58 litrů se pak dojezdové tísně, obvyklé u baterkových aut, opravdu bát nemusíte.
Jízdní vlastnosti
Základní nastavení podvozku odpovídá charakteru a velikosti vozu. Je tedy trochu tvrdší, ale duši z těla nevytřese. Pro citlivější povahy je ve vyšších stupních výbavy za příplatek 32 100 Kč k dispozici adaptivní regulace podvozku DCC Pro, která umožňuje výběr nastavení z 15 stupňů tuhosti. Co ale nešlo změnit, byl pedál brzdy, který se zdál pro jemnou ženskou nožku trochu tvrdší a mohl by být o něco citlivější. Jeho ovládání vyžadovalo víc síly, než bychom čekali.
Testovaný vůz měl 19´´ ráfky obuté již na nižších zimních pneumatikách. Pro jízdu po městě i na dálnici dobrá volba, i když na některých dálničních úsecích se starším asfaltem byly poněkud hlučné. Poskytovaly ale spolehlivou stabilitu jak na dálnici, tak na rozbitých okreskách jak českého, tak německého pohraničí i klikatých silničkách Polska, kde jsme si užívali perfektní povrch. Zde bylo možné se do oblouku krásně položit bez obav z toho, že se karoserie při rychlém střídání oblouků rozkýve, což by u tak těžkého a vysokého vozu nebylo překvapivé.
Závěr
Volkswagen Tayron je auto, které určitě nezapadne. Jak svým vzhledem, tak i vnějšími rozměry a vnitřním prostorem dokáže zaujmout. Dokonce i já jsem při prvním nasednutí a pohledu do zpětného zrcátka pocítil určitý respekt. Jeho ovládání je ale velmi jednoduché. Až na již zmíněnou trochu tvrdší brzdu, na kterou je třeba si zvyknout, se ho nemusí obávat žádná řidička. V pětimístném provedení se nemusí majitel obávat ani dlouhé cesty na dlouhou aktivní dovolenou, vejde se do něj bez problémů výbava pro celou rodinu. A větší rodina si může vybrat sedmimístné provedení, které sice objem kufru zredukuje na spíše symbolický, ale co byste neudělali pro společný výlet dětí s babičkou a dědou.
Nepostradatelnou informací je, po všech technických údajích a popisech, také cena. Ani v tomto případě Volkswagen nepřekvapil. Základní cena akčního modelu atakuje shora hodnotu jednoho milionu korun. S naftovým motorem pak budete potřebovat minimálně 1 155 000 Kč a v nejvyšší výbavě R-Line se ilnějším naftovým motorem, sedmi místy, skleněnou střechou, bílým perleťovým lakem a spoustou dalších doplňků se dostanete kousek pod hranici dvou milionů.
Text a foto: Jan Švéda 
Galerie:
