Test Mitsubishi Space Star INSTYLE. Malý, ale šikovný
Mitsubishi Space Star prošel v roce 2020 zdařilým, již druhým faceliftem. Přesto se ale stále jedná o zástupce malých, velmi jednoduchých vozů, vhodných pro úzké městské uličky s omezenými možnostmi parkování. Sází na jednoduchost i praktičnost, ale těm, kteří by si z tohoto vozítka chtěli udělat malého dravečka, nabízí dokonce sportovní paket. Ten je ale vizuální, poctivý mechanický jednoduchý základ bez zápla vy elektroniky zůstává.
Exteriér
Druhým faceliftem se vůz přiblížil svým větším sourozencům. Získal přední masku, která zcela převzala základní rysy aktuální modelové řady. To tento malý vůz neuvěřitelně zvedlo, přidalo na dynamickém vzhledu a opticky zvětšilo.
Výrazně se vyhranil i v zadních partiích. Těm dominuje ostře řezaný nárazník s náznaky otvorů pro odvod vzduchu od zadních brzd, mezi kterými je patrný spodní difuzor, lemovaný jakoby upířími zuby zakončujícími prolis, lemující registrační značku. Zahranily i světlomety, respektující původní prolisy v karoserii. Ve vyšších výbavách nabízí dokonce diodové osvětlení.
Na první pohled relativně svěží a moderní vůz možná v reálu překvapí svými úspornými rozměry. Na fotkách se totiž jeví o dost větší, což může být při prvním seznámení trochu překvapení, ale rozhodně překvapení, na které se dá zvyknout.
Přesto si ale ponechává, obzvláště při pohledu z boku, zaoblené tvary, nesoucí tak trochu poselství minulých generací. Pohled z boku také ukazuje dobře délku vozu, která už předem dává řidiči jistotu, že zaparkuje prakticky všude, a to i v přeplněných uličkách velkoměsta. Kompaktní dojem a design pak dotváří přední světlomety, maska s logem značky a její stříbrná lišta i světla pro denní svícení. Vše je na svém místě, zpracování je naprosto logické, funkční, srozumitelné a nenásilné.
Je vidět, že v Mitsubishi vsadili na modernu jednoduchého rázu, která splňuje, co má a nelze ji prakticky nic vytknout. Za nás snad jen jediná připomínka, a tou jsou kliky dveří, které jsou vybaveny uzavřeným horním krytem a ne pouze klasickou „otevřenou“ klikou, jako dnes snad již všechny ostatní vozy. Než si řidič při přesednutí z jiného vozu zvykne, a přestane do kliky vrážet prsty, je trochu na delší dobu.
Interiér
Přestože vnější rozměry jsou skromné, uvnitř najdou dostatek prostoru čtyři cestující. Výhled z vozu je slušný, nic podstatného mu nepřekáží. Výhledu dozadu pak i u takto malého auta pomáhá parkovací kamera s dobrým rozlišením a světelností. Je potřeba se s ní ale naučit zacházet. Zadní kamera totiž prostor za vozem výrazně zkracuje a zejména začátečníky může poplašit i v situacích, kdy to ještě není třeba.
Interiér vozu je po všech stránkách jednoduchý a řidič se nemusí obávat, že bude zaskočen nejmodernějšími technologiemi. Space Star je stará dobrá klasika a moderních systémů a asistentů v něm nalezneme jen minimum. Někdo to může vnímat jako velkou škodu, na druhou stranu tento model dává šanci řidičům, kteří se nechtějí nechávat hlídat a znervózňovat celou řadou asistentů.
Interiér je jednoduše řečeno běžná klasika. V palubní desce nalezneme tři budíky – tachometr, otáčkoměr a jeden informativní, který dává přehled o ekonomice jízdy a zároveň hlídá, zda se motor nepřehřívá. Multifunkčnímu volantu dominuje výrazné logo značky ve středu. Vybaven je klasickými tlačítky pro ovládání hlasitosti rádia, příjem a ukončení hovorů nebo pro zobrazování informací z palubního počítače.
Na volantu neschází ani samostatné tlačítko pro vypínání systému Start/stop, což zlepšuje bezpečnost. Start/stop sice funguje poměrně rychle, ale samotný motor není žádný závodník a dostat ho do nějakých otáček a tahu vyžaduje určitou dobu. To také znamená, že každý předjížděcí manévr je potřeba si dobře promyslet, připravit se na něho tak, aby proběhl bez komplikací.
Ovládání všech prvků je víceméně jednoduché a intuitivní. S jednou výjimkou. A tou je ovládání panelu před řidičem. Je trochu nepraktické, nechci říkat nebezpečné, ale přepínání mezi informacemi o ujetých kilometrech, dojezdu, spotřebě paliva tyčinkou, ke které musíte prostrčit ruku skrz volant, za jízdy nevyvolává pocit bezpečí.
Barevný prostřední monitor nabízí možnost propojení infotainmentu s telefonem a tím i využití další funkce, které samo auto nenabízí, například navigace. V rámci faceliftu přišel o mechanická tlačítka, která nahradily dotykové plochy na krajích displeje. Zajímavý je způsob zobrazování spotřeby paliva, tzn. v litrech na 100 kilometrů. Spíše se s ním setkáme za oceánem. Zobrazuje se vzdálenost, kterou můžete ujet na 1 litr paliva.
Naprosto snadné a intuitivní je pak ovládání manuální klimatizace, i když samotné chlazení by v aktuálních vedrech mohlo být účinnější. Jednoduše lze nastavit i zpětná zrcátka, a to bez problému i během jízdy. Sedačky patří ke klasice, luxusním prvkem testovaném modelu bylo jejich elektrické vyhřívání, které jsme si užili. Už méně jsem si za volantem užil prostoru pro pravou nohu. Sedačky jsou sice pohodlné i na delší cestě, ale střední panel po čase tlačí do lýtka nohy, pokud si ji o něj opřete. Zrovna tady by se ještě jedna oblina docela hodila.
Konektivita není nijak závratná, jedna 12V zásuvka a jeden USB konektor jsou vše, co ve voze najdete, takže cestující na zadních sedadlech mají smůlu a vy si musíte dobře rozmyslet, co chcete připojit. Zda navigaci, přední kameru, telefon, nebo nějaké jiné zařízení.
Kufr spíše symbolický ale na běžné denní potřeby dostačující. Naštěstí Space Star umožňuje sklopení zadních sedaček, čímž se základní úložný prostor 235 litrů, který postačí na větší nákupní tašku, výrazně zvětší. Tím, že je kufr tak malý, tak v něm samozřejmě nemůžeme najít rezervní kolo.
Motor a převodovka
Nabídka motorů je u tohoto modelu poměrně jednoduchá. Slovy Henryho Forda můžete mít jakýkoli motor, pokud to bude tříválec. A můžete si vybrat hned ze dvou. Litrový o výkonu 71 koní a 1,2 litrový, dávající 80 koní. Není to sice velké stádo, ale tak malé auto dokáže rozhýbat poměrně slušně.
První z motorů je kombinovaný s 5stupňovou mechanickou převodovkou, silnější motor můžete mít i s automatem CVT.
Testovaný model disponoval automatickou převodovkou a silnějším benzínovým motorem 1,2 CVT. Motor běží sice tiše a pravidelně, ale k ostřejší jízdě, rozjezdům a jízdě do kopce je skutečně třeba ho přemlouvat a pořádně mu šlapat na krk.
Řazení je zajímavé. Najdeme klasickou řadicí páku automatu, vedenou v klikaté dráze. Něco takového jsem už u žádného modelu neviděl pěknou řádku let. Na jednu stranu je výhoda, že i poslepu, když za tu páku vezmete víte, v jaké poloze se nachází a umožňuje bezpečně měnit polohy, takže například při jízdě z kopce můžete měnit mezi jízdními režimy. Stačí přepnout do polohy L, znamenající, že převodovka ponechá déle zařazený nižší převodový stupeň, a využít brzdění motorem. U tohoto modelu to má smysl, protože pasivní odpory pohonné soustavy jsou takové, že na nižší stupeň auto opravdu zpomalí a nejen vytočí motor do vysokých otáček, jako u jiných značek.
Jinak má ale automatická převodovka své limity. Jde o variátor, který simuluje řazené převody, někdy mu ale tato simulace trvá déle, než by bylo záhodno. Než auto alespoň trochu rozjedete, tak cítíte, že se jí „podřadit“ dost nechce. To je ostatně poznat i z hluku motoru, až máte tendenci neustále sledovat otáčkoměr, jestli skutečně převodovka sama řadí, jak má. Zkušený řidič jí pak může v potřebné chvíli pomoci jemným pobídnutím prostřednictvím plynového pedálu.
To, že převodovka nechává běžet motor chvílemi v ne zcela optimálním režimu, se projevuje i na spotřebě, která není na velikost vozu z nejmenších. Nám se ustálila během uzavřeného cyklu, zahrnujícího všechny profily tratě i jízdní režimy na hodnotě 5,52 litru. Při rozvážném posouvání po městě nebo okreskách v jeho okolí pak klesla na 4,67 litru / 100 km, což už je slušná hodnota a je v souladu s údaji výrobce.
Jako drobnou zkušenost, která by ale mohla být pro případného majitele důležitá, je činnost ukazatele dojezdu. Ten je schopen kolísat ve svých očekáváních v řádech desítek kilometrů podle aktuálního jízdního stylu. Takže spolehnout se na něj při palivové tísni není nejlepší.
Dál musím zmínit i poměrně vysokou hladinu hluku v kabině, který se kupodivu šíří ne zepředu od motoru, ale zezadu z výfukového systému z prostoru pod zadními cestujícími. To je dáno konstrukcí výfukového potrubí, které by si jistě zasloužilo rekonstrukci.
Jízdní vlastnosti
Jízdní vlastnosti jsou do velké části předurčeny rozměry vozu. Podvozek je optimální kombinace tvrdosti a měkkosti, takže i když auto nepůsobí v zatáčkách zcela jistým dojme, je možné je projíždět obvyklou rychlostí bez ztráty kontroly nad vozem. Retardér nebo výmol pak auto zvládne bez toho, že byste si přitom překousli jazyk.
Vůz se proto cítí lépe v městském provozu při rychlostech do 50 km/h. Ve vyšších rychlostech a na dálnici se projevuje malá délka i šířka, která nedává vozu pro takové rychlosti dostatečnou stabilitu. Jízda v těchto rychlostech je sice možná, ale vyžaduje větší míru soustředění, než byste asi chtěli. To je ale nutná daň za výhody snadného parkování ve městě, se kterou žádný konstruktér nic nenadělá.
Výhodou malého a lehkého vozu je, že tyto parametry naopak usnadňují práci brzdám. Ty jsou ve svém výkonu nekompromisní, ale dávkování jejich účinku je dostatečně citlivé, takže nezaskočí. A těm, kteří by si nebyli jistí, pomůže třeba při rozjezdu do kopce jeden z mála asistentů, které ve voze najdete, nebo zaskočí ABS, pokud byste se do pedálu opřeli víc, než je zdrávo.
Pochválit je možné také řízení. Díky malým rozměrům a poloměru otáčení 4,6 metru se pohodlně otočíte prakticky všude a parkování bude radostí.
Závěr
Mitsubishi Space Star rozhodně není autem pro každého. Vhodný je pro drobné městské popojíždění, nebo kratší cesty, nejlépe na kvalitním povrchu. Do městské džungle se hodí i díky svým rozměrům, kdy parkování nepředstavuje problém. Na druhou stranu je potřeba si zvyknout na pomalejší akceleraci, například v okamžiku, kdy se potřebujete trefit do mezery mezi dvěma vozy při výjezdu na hlavní.
Své zákazníky si ale jednoznačně najde. Hodí se zejména pro začátečníky, řidiče, kteří nemají závodní ambice, nebo jezdí jen párkrát do měsíce. Vhodný je ale třeba i pro každodenní dojíždění několik kilometrů za prací, nebo pro řidiče, kteří si potřebují oživit své řidičské schopnosti a na větší vůz si netroufají. Případně pro seniory, kteří ocení jednoduchost ovládání a ekonomický provoz.
Kredit majitele zvyšuje i renomé značky Mitsubishi a samozřejmě potěší i cena. Ta se drží na dolní hranici částky, za kterou lze v Čechách koupit slušný automobil. Konkrétní částky zde ale uvádět nebudeme, protože trh se vyvíjí a je lepší se podívat na stránky dovozce. Naznačit, že se ceny dnes v závislosti na stupni výbavy a zvoleném příslušenství pohybují mezi 300 a 400 tisíci korun ale můžeme.
Text a foto: Jan Švéda 
Galerie:
